Trable s vínem
Už několik let nesleduji televizi, ani nevím, jak k tomu došlo. Zahlcení dramatickými a hororovými zprávami bylo tak otravné a poměr kvalitních informací oproti nekvalitním opravdu markantní, tak jsem to vzdala. Vlastně je to tak 16 let, co se narodilo mé první štěstíčko dcerka a rok po ní syn. Děti se koupaly a uspávaly v době, když běžel hlavní večerní program, který začínal zprávami. Brzy jsem zjistila, že je mi bez toho vědomí, kde se kdo vyboural, koho okradli, která politická strana zrovna slibuje nesplnitelné a špiní konkurenční, žije lépe. Když začaly děti usínat beze mě, občas jsem k nějakému filmu sedla, ale kvůli nekonečným reklamám se film z hodiny a půl protáhl na tři. To pro mě bylo neúnosné. Televizi jsem tedy postupně vypustila úplně a když mám na nějaký film náladu, raději si ho stáhnu.
V poslední době mě těší má nevědomost tím více, čím více kolem sebe poslouchám vyděšené lidi a já většinou ani nevím, co se to vlastně děje. Moje okolí mě vždy nějak upozorní. Občas pozdě, takže jsem překvapená, proč mají zase všichni v obchodě roušky. Nezbude mi, než pelášit domů a někde ji vyštrachat.
Nedávno jsem si na něco hledala na seznamu a vyskočil na mě článek “Další mimořádná opatření“. Od čtvrtka bude vše mimo potravin zavřené. Čtvrtek je zítra a mně došlo víno! Ne, že bych byla alkoholik, ale k práci na PC si ráda sklenku dám, má to pro mě atmosféru. Moje oblíbená vinotéka má tedy dnes naposledy otevřeno a kdoví na jak dlouho bude zase zákaz platit. Horečně přemýšlím. Mají od dvou do šesti, jsou skoro tři, musím odvézt auto do servisu na třetí hodinu. To zvládnu. Hodím na sebe oblečení a vyběhnu z domu, skočím do auta a uháním do vinotéky. Brzdy zahvízdají před obchůdkem, jsem v časovém skluzu, do servisu přijedu pozdě, ale nevadí, to nějak omluvím. S vítězným úsměvem, jak jsem to krásně zvládla otevřu dveře obchůdku. Přivítá mě prodavačka s upřeným pohledem na má ústa a zpoza roušky přísně zahuhlá. „Nasaďte si roušku prosím.“
Plesknu se do hlavy, aha, já ten článek nedočetla do konce.
„Promiňte, já zapomněla.“ Zkroušeně se omlouvám tahám si mikinu přes ústa.
„To nestačí.“ Rozhodně mává majitelka vinotéky rukou, „kdyby to někdo viděl, mohla bych mít problémy.“ A vykázala mě ven.
Smutně jsem nasedla do auta a odjela do servisu. V hlavě sumíruji další plán. S výmluvou na zácpu předávám pozdě auto, v servisu naštěstí roušky vůbec neřeší a volám příteli.
„Miláčku, já vím, že jsme měli plán, ale já potřebuji do vinotéky.“ Chrlím na něj své neštěstí a on se smíchem odpovídá.
„Mám doma náhradní roušku, pojď rovnou ke mně a zajdeme tam.“
S úlevou si uvědomím, jak je skvělé mít partnera s pochopením pro vaše slabosti.