Brigáda

Brigáda
 

Můj syn si přeje novou kytaru. Není to úplně levná záležitost, proto se rozhodl, že si najde během karantény brigádu a přispěje také. Nebylo moc snadné hledat v té době práci, natož brigádu pro školou povinného. Nakonec se nám poštěstilo domluvit roznášení letáků a syn byl nadšený. Bohužel se datum, kdy měl s brigádou začít protahovalo, až se nakonec zpozdilo o několik měsíců. Začátek brigády padl až na patnáctého září. To už syn chodil do školy a na kroužky, časově to prostě nešlo. Rozhodla jsem se, že brigádu převezmu já. Bude to pohoda, paní nám řekla, že je to tak na dvě a půl hodinky. Půjčím si vozíček, dám do něj letáky, do uší sluchátka s muzikou a bude pohodička. Ještě se projdu na čerstvém vzduchu a dostanu za to zaplaceno. No nech to ležet.

Když mi přivezli letáky, radostně jsem popadla jeden svázaný balík, že si odnosím náklad zatím před byt. Hned jsem ho zase pustila. Bože taková váha? Hodila jsem očima na dalších sedm balíků na zemi a pomalu mi padaly koutky úst. No až to dám do vozíčku, bude to dobrý.

Ráno hned v sedm jsem naskládala balíky do vozíku a ejhle, nevejdou se, nevadí, jeden dám do batohu. Rvala jsem vozík do výtahu a pak asi do deset minut vzdálené lokace roznosu. Než jsem dotáhla náklad na místo určení, byla jsem úplně durch. Musím si najít nějaký systém. Postavila jsem vozík na roh ulice, do ruky nabrala pár letáků, že je rozházím do okolních schránek. Otočím se a za zády se mi ozvala rána. Vozík se zvrhl a letáky se rozjely po zemi. Do háje. Posbírala jsem je, nacpala zpátky, otočím se a zas. Co Je?  Aha, vozík má rozbitý stojan. Dotáhla jsem ho tedy k lampě a opřela o ní. Dobrý, drží.  Asi po hodině jsem toho měla plné zuby. Byla jsem urvaná, zpocená a letáky neubývaly. Na spoustě schránek je napsáno - Ne letáky. To si to nemůžou popsat větším písmem, abych tam nemusela chodit? Vztekala jsem se. Asi po dvou hodinách u mě zastaví auto, otevřou se dvířka a vyleze naštvaný pán.

„Proč nezavíráte ty kastlíky, podívejte se!“ Vztekle běží k jednomu domu a ukazuje mi nedovřený kastlík. „Máme drahý kastlíky a vy je necháváte otevřený, co když začne pršet a bude v něm důležitý dopis?“ Štěká na mě.

„Promiňte.“ Hlesnu jen.

Pán se vzteká dál.
„Promiňte, jdu to poprvé.“ Omlouvám se znovu.

Pán jen mávne rukou leze zpátky do auta a za neustálého otáčení na mě chrlí výčitky. Jen co nasedne, rozbrečím se. Na nádech a v tašce mám padesát kilo letáků, všechno mě bolí a mám pocit, že jsem se nehnula z místa. Pouštím tašku, že si vyndám kapesník. Taška se hroutí a plnou vahou mi padá na lýtko. S rachotem dopadne na zem a letáky opět vyjedou. Se zaúpěním se chytám za nohu, sednu si k tašce a s brekem nandávám letáky zpět. Popadnu vzteky mobil, že zavolám do agentury. Končím, to už neroznesu, tohle nemám zapotřebí. Pak se zarazím, nejsem taková bábovka přeci. Hledám v kapse sluchátka a mezitím přemýšlím nad tím, jaká muzika mě zbaví mé ,,krásné nálady“ a vydám se statečně dál.  Po pár metrech najedu na obrubník a vozík opět padá. Proč zase do háje? Dřepnu si a na zemi se válí zlomené kolečko. Znovu se mi začne klepat brada. Co mám dělat? Opodál zastaví auto a jen tak jako mimochodem mě z něj pobaveně sleduje nějaký muž. Brada se mi v tu chvíli přestane klepat a místo toho mi v hlavě začnou naskakovat nepěkné výrazy, které mám chuť chrlit směrem k autu. Mám nápad! Spolknu nadávky a téměř se rozběhnu směrem k pět minut vzdálenému domu, ve kterém bydlí prarodiče mých dětí. Zachránili mě a půjčili náhradní vozíček.

Téměř po čtyřech hodinách dotáhnu vozík zpět před náš vchod. Zbylo v něm skoro patnáct kilo letáků. Rvu ho už s vypětím všech sil přes schůdek do výtahu a najedu si s ním na nohu. To už nahlas zoufale a vztekle prskám. Strčím zbytek nákladu do bytu a autem se vracím pro pochroumaný vozík. Doma vyčerpaně padnu do postele tak, jak jsem, ani se nepřevléknu, nemám na to sílu. Po hodině a půl se probudím a musím se smát. Nádherně strávené půldne za nádherně vydělaných dvěstěšedesát korun.